„Tato vláda je fašistická,“ řekl mi loni jeden vysoce postavený německý úředník v Bruselu. „Hannah Arendt napsala, že fašismus se živí vylučováním a pronásledováním menšin. Tato vláda se řídí přesně takovým scénářem. A teď zbrojí. Nic mě neznepokojuje víc než její [rostoucí] síla.“

Bylo by pochopitelné, kdyby tento unijní úředník mluvil o režimu v Moskvě. Jenže on měl na mysli vládu Friedricha Merze, zejména její migrační politiku a program přezbrojení. Jakkoli zvláštně to může znít, jeho výrok vystihuje dlouhodobou německou posedlost: sebestředný a často nepřiměřený strach z vlastní síly.

Od chvíle, kdy Rusko v roce 2022 naplno vtrhlo na Ukrajinu, urazilo Německo dlouhou cestu. Do značné míry přijalo, že čelit ruské hrozbě vyžaduje věrohodné odstrašení a – slovy ministra obrany Borise Pistoriuse – „připravenost na válku“. Rozpočty rostou, nákupy se pomalu rozbíhají a Německo se stalo nejdůležitějším spojencem Ukrajiny.

Hluboce zakořeněný neklid z využívání silových řešení však z Německa učinil přirozený cíl kremelské sabotážní kampaně. Její logika je prostá: přiživovat německou úzkost z války a z horizontální eskalace, oslabovat středové strany a odradit Berlín od vojenské pomoci Ukrajině. Pokud německý pilíř pukne, Rusové věří, že spolu s ním se může zhroutit i evropská podpora jako celek.

Německo musí reagovat. Kromě pouhého obnovení své základny tvrdé síly se ovšem musí také znovu naučit mluvit řečí silové politiky – Machtpolitik – a držet se jí v praxi.

Abychom pochopili, o jak náročném úkolu je tady řeč, musíme ho vnímat v kontextu