Nový šéf americké centrální banky Kevin Warsh začal úřadovat a přichází s prvními aktivitami, které ve výsledku změní celkové fungování této instituce. Pro investory, makroekonomy i další hráče na finančních trzích je nejmarkantnější změnou to, co jsme si v tuzemsku zažili po nástupu stávající bankovní rady ČNB – zdůrazňování faktu, že ekonomika je složitější, než s čím pracuje modelový aparát. 

To je ale mimochodem definičním znakem modelů. Ty z logiky věci bohatou ekonomickou realitu zjednodušují na úroveň, která umožňuje odlišit systematické faktory a vztahy v ekonomice od těch nesystematických a konzistentně připravovat například makroekonomické prognózy či provádět různé simulace vývoje v případě šoků nebo změny předpokladů. 

Federální rezervní systém, jak se americká centrální banka oficiálně nazývá, oznámil vytvoření pěti pracovních skupin, které se budou věnovat rozličným tématům. Ty nepřinášejí revoluci v cílech měnové politiky, ale spíše změnu myšlení o tom, jak měnovou politiku provádět. A právě takové změny v tom, jak budou američtí centrální bankéři o nastavování měnové politiky přemýšlet, mohou být pro finanční trhy zásadní. 

Společným jmenovatelem je větší pokora. Pokora vůči tomu, jak nepřesně dokážeme měřit inflaci, jak málo přesné jsou krátkodobé prognózy a jak omezené jsou možnosti centrální banky „jemně ladit“ ekonomiku. Které pracovní skupiny, témata a potenciální změny se zdají být pro investory nejzajímavější? 

První oblast se týká komunikace. Dosavadní komunikační rámec stál do značné míry na zveřejňování prognóz makroekonomických ukazatelů a takzvaném „dot plotu“, tedy odhadu budoucí trajektorie úrokových sazeb centrální banky. Nově může dojít k posunu směrem k většímu zdůraznění nejistoty: méně přesných prognóz a projekcí, více scénářů a větší důraz na vysvětlování toho, jak budou centrální bankéři reagovat na různé varianty vývoje. Pro trhy by to znamenalo méně vodítek v krátkém horizontu, ale zároveň i menší riziko, že budou podmíněné prognózy mylně chápat jako závazek. 

Druhá změna míří na samotnou inflaci. Dlouho dominoval jeden preferovaný ukazatel (tzv. index PCE, respektive jeho jádrová forma) a poměrně přesná interpretace dvouprocentního cíle. Nový přístup ale může více přiznat, že inflace není jedno číslo, ale spíše odhad vycházející z celé řady indikátorů. To posouvá debatu od otázky „jsme na dvou procentech, nebo ne“ k otázce „jak stabilní je cenové prostředí z širšího pohledu“. 

Třetí oblastí je bilance centrální banky. Ze zveřejněného materiálu vyplývá, že kvantitativní uvolňování by se mohlo vrátit do role mimořádného nástroje pro krizové chvíle, nikoli běžného nástroje řízení hospodářského cyklu. Jinak řečeno: sazby mají zůstat hlavním nástrojem, bilance spíše nouzovým řešením. To by znamenalo vyšší práh pro budoucí programy nákupů aktiv a zřejmě i o něco vyšší rizikové a termínové prémie na trhu dluhopisů. 

Celkově to znamená posun ve smyslu menšího spoléhání na jeden indikátor, méně víry v přesné prognózy a méně aktivismu. Zároveň tady ale vzniká určitý rozpor. Čím realističtější je ekonomický rámec, tím hůře se čte. A pro trhy, které si v posledních letech zvykly na poměrně jasná vodítka od centrálních bank (tzv. forward guidance), to znamená jediné – větší nejistotu. 

Fed se tak nástupem Kevina Warshe do vedení neposouvá k uvolněnější ani přísnější politice. Posouvá se k politice, která je méně „modelová“ a více „lidská“ – tedy méně přesná a méně sebejistá, ale na druhé straně možná i odolnější. Pro investory na finančních trzích i pro investiční rozhodování firem to však bude znamenat méně komfortní svět.