Praha řeší nový Metropolitní plán, zrychlení stavebního řízení a všichni se shodují na tomtéž: bydlení je drahé, doprava přetížená, město potřebuje modernizaci. Šotek je však skrytý jinde a mluví se o něm málo. Z práva připomínkovat a kontrolovat veřejné projekty se v rukou části aktivistické scény stal nástroj permanentní blokace.

Nikdo nechce lidem upírat právo bránit své okolí. Nikdo nechce město bez zeleně, bez památkové ochrany a bez veřejné kontroly. Problém začíná tam, kde se z kontroly stane obstrukce, z účasti veto a z lokálního zájmu páka, která dopadá na statisíce lidí, kteří na podobný aktivismus nemají čas či prostor. 

Mechanismus se opakuje. Jakmile se nějaký konkrétní projekt na výstavbu čehokoli objeví na stole, spustí odvolání, připomínky, žaloby, další odvolání, mediální tlak, facebookové kampaně a emotivní vyprávění o „betonové lobby“. Veřejné projekty se na roky zastaví. Město se prodražuje, byty nevznikají, infrastruktura chybí a náklady se přelévají na běžné obyvatele.

Zastupitelstvo schválilo nový Metropolitní plán 28. května 2026. Jeho příprava se táhla od roku 2012, tedy zhruba čtrnáct let. Nahrazuje územní plán z roku 1999 a podle vedení města má zefektivnit plánování a umožnit rychlejší výstavbu.

Už to samo o sobě vypovídá o stavu věcí, základní plánovací dokument vzniká déle, než trvá jedna generace školáků, zatímco město čelí bytové krizi, demografickému růstu i klimatickým změnám. Hospodářská komora navíc upozornila, že plán sám o sobě bytovou krizi nevyřeší, vedle něj je třeba zrychlit stavební řízení, stabilizovat legislativu a podpořit nájemní bydlení.

Ale Praha nepotřebuje jen nové plány. Potřebuje především, aby se podle nich dalo také stavět.

Vedle úřední byrokracie funguje druhá brzda v podobě profesionálního odporu proti stavění čehokoli. Scénář je stejný, kdy proti téměř každému většímu projektu se postaví malá skupina lidí, která dokáže právními a mediálními prostředky paralyzovat rozhodování na roky.

Tito lidé většinou nevystupují jako politická opozice. Nenesou odpovědnost ve volbách a nemusejí předkládat realistické alternativy. Mohou říkat „ne“ donekonečna. A když kvůli tomu nevzniknou byty, metro, parky nebo silnice, účet neplatí oni. Platí ho Praha a její obyvatelé.

Metro D i Pražský okruh patří k nejdůležitějším stavbám moderní Prahy, mají ulevit přetížené dopravě, propojit sídliště s centrem a zlepšit život statisícům lidí. Přesto je dokáže o měsíce až roky zdržet a citelně prodražit hrstka kverulujících aktérů. 

U stanice Olbrachtova se symbolem odporu stala aktivistka a bývalá zastupitelka Marie Jelínková, u úseku 511 Pražského okruhu pak Miroslav Patrik se spolkem Děti Země. Výsledek je skoro totožný: zatímco se napadají procesní postupy, obyvatelé Spořilova, Běchovic a dalších tranzitem zatížených lokalit čekají další roky v hluku, kolonách a v emisích. Rukojmím tu nejsou úřady ani investoři, ale Pražané, pro které jsou tyto stavby klíčové.

FLOW:Chceme vyhledat nová místa pro výškové budovy, nová pravidla chce mít město v roce 2027, říká náměstek pražského primátora Petr Hlaváček

Stejný vzorec se opakuje i u výstavby a památkové ochrany. Pankrácká pláň měla spojit moderní architekturu, bydlení i kvalitní veřejný prostor; po desítky let trvajících sporech, spojených mimo jiné s Marií Janouškovou z Občanské iniciativy Pankráce a doplněných o argument ochrany panoramatu a UNESCO, z ní však zůstalo nedokončené území plné prázdných míst. 

Klub Za starou Prahu a jeho předseda Richard Biegel zase ukazují tenkou hranici mezi legitimní ochranou historického města a odporem vůči čemukoli modernímu, přitom každé město, které dnes obdivujeme, vznikalo právě vrstvením nových a odvážných projektů. A u projektu Triangl Hloubětín rámuje spolek Rokytka žije v čele s Monikou Domincovou výstavbu jako útok na zeleň a komunitu, ačkoli investor počítá se zachováním a kultivací parku, který sám vybudoval. 

Ochrana dědictví i veřejného prostoru je legitimní a pro Prahu zásadní, problém nastává ve chvíli, kdy se mění v nástroj, jak zablokovat prakticky vše nové, a kdy se rozhoduje spíš emocemi a strachem než fakty. A že se prostor dezinformacemi, křivými obviněními jen hemží. 

Jedním z nejúčinnějších nástrojů pražského aktivismu je dojem, že každý development je útokem na životní prostředí. Na jedné straně figurují účelově postavení občané a jejich okolí, na druhé je pak obvykle zlý developer, který chce jejich okolí akorát vybetonovat.  

Realita je však odlišná. Dobře připravený projekt je šancí na nové byty, školky, revitalizovanou zeleň, parky, lepší prostupnost území a nové služby. Metropolitní plán navíc počítá s plánovacími smlouvami, které mají developery zavázat k podílu na veřejné infrastruktuře, například školkách, parcích, komunitních zařízeních.

Když se projekt zpozdí o pět, deset nebo o patnáct let, nevzniká jen škoda developerovi. Nevzniknou byty a ceny vzrostou. Nevznikne infrastruktura a doprava zkolabuje. Městské části přicházejí o investice a služby. A stát i město nakonec platí víc, protože každý rok zdržení znamená vyšší ceny prací, materiálů i úroků.

Chybí-li okruh, kamiony zůstávají ve městě. Protahuje-li se metro, lidé stojí v kolonách. Blokuje-li se výstavba uvnitř města, Praha se rozlézá za své hranice a lidé denně dojíždějí z větší dálky. To není udržitelné, protože Praze hrozí dopravní kolaps.

Praha občanskou kontrolu potřebuje, o tom není pochyb. Nesmí ale připustit, aby se z ní stalo právo malé skupiny blokovat vše bez odpovědnosti za následky. Nový stavební zákon a Metropolitní plán dávají městu šanci rozhýbat výstavbu, ale jen tehdy, pokud politická reprezentace přestane ustupovat každé obstrukci vydávané za občanský aktivismus. 

Problém totiž není jen v zákonech a úřednících. Spočívá v tom, že se v Praze usadila kultura permanentního odporu vůči čemukoli novému. A tato malá, zato ale hlasitá skupina lidí dokáže roky blokovat projekty, které mají sloužit mnohem širší veřejnosti.