Vlastně ten fotbal letos nikdy neskončí, neoddychneme si od něj. Protože sotva se dohrálo mistrovství světa, už začala liga, ale také poutavé přestupové tahanice a námluvy. Včerejšek patřil dvěma trenérským – jedné úspěšné, jedné nakonec neúspěšné. Německá fotbalová federace se dohodla se svou největší aktuální hvězdou Jürgenem Kloppem, v Itálii to nedopadlo s námluvou španělské superstar Pepem Guardiolou. Což je ovšem škoda, protože je nádherné sledovat velkorysost myšlení jinde, zatímco u nás pořád hrajeme onen tradičně skloňovaný okresní přebor, a pokud jde o trenéra nároďáku, tápeme. Patrně nejen kvůli tomu, že nejsou peníze – především chybí právě ona velkomyslnost, smysl pro show.

Na obou případech je totiž zjevné, že trenérské hvězdy se posouvají výš a vytvářejí potenciál převést zajímavé klubové soutěžení do národních týmů, které přitom nejsou dokonale národní, jinak by Italové nesahali po Španělovi, a které zároveň fungují jinak než dennodenní práce u ligového týmu. Děje se to v době, kdy další superhvězda, která vlastně v současnosti pole pro působení svých následníků vytyčila, Didier Deschamps, zrovna ve Francii skončila. Na jeho místo by však měl naskočit jeho někdejší spoluhráč a další padesátník, Zinédine Zidane.

Ti chlapi dosáhli velkých vítězství, přitom jsou pořád mladí a na vrcholu sil. Klopp si dal dva roky od vrcholového fotbalu pauzu u sportovní divize firmy Red Bull (taky jsme se hned dověděli, že ho německá federace musela vykoupit, a to formou daru pro jednu z nadací zmíněné firmy). Teď má možná zase chuť být u hlavního lizu – vždyť kdo by netoužil vrátit Německo na fotbalové výsluní a znovu s ním vyhrát mistrovský titul? Zároveň federace (nebo Klopp, to zatím nevíme) drží zpátečku, protože smlouva je pouze na čtyři roky, do roku 2030.

Nu a Zidane odpočíval ještě déle – od jeho odchodu z Realu Madrid uplynulo pět let. Ale když někde třikrát za sebou vyhrajete Ligu mistrů, kde v sobě hledat motivaci pro další takové zápolení, že? Z tohoto úhlu pohledu je vlastně dobře, že Deschamps odchází bez úspěchu, „pouze“ se čtvrtým místem z nedávného mistrovství. Zidane tak bude mít své hráče i sebe pro co nadchnout. Tedy pokud se národního týmu skutečně ujme. Ale vždyť by si i Francie zasloužila vrátit se na stupeň nejvyšší, že. Ostatně Německo touží po úspěchu na světovém mistrovství od roku 2014, Francie od roku 2018. Na fotbalovém Euru je to ještě horší bilance: Němci nevyhráli od roku 1996, Francouzi od roku 2000. Jako by obě ty země byly osudovými sousedy i ve fotbale. Každopádně motivace obou je jasná.

S Pepem Guardiolou je to jiné. V Manchesteru City skončil teď, tým ještě draží věci z jeho kanceláře (skutečně se to děje), neměl pauzu, nemá hlad. I proto možná neslevil ze svých požadavků a s Italy se nedohodl. No, s Italy – s šéfem jejich fotbalové reprezentace Paolem Maldinim, což je jedna z největších žijících fotbalových hvězd. Maldini sice prohlašoval, že Italové jsou kvůli Pepemu připraveni utáhnout si opasky, ale nakonec nebyli připraveni hladovět. Ostatně opět jsme se ihned dozvěděli nějakou cifru: Guardiola chtěl dvacet milionů eur za rok, Taliáni nabízeli polovinu. Právě po nějaké trenérově pauze by to mohlo být úplně jiné vyjednávání. Ale třeba není všem dnům konec a Pep si ještě zasoutěžit se Zizim a Jürgenem bude chtít a stihne, i kdyby až v přespříštím kvalifikačním cyklu – tedy opět pro mistrovství světa. I když to třeba nebude s Italy, ale bude to mistrovství hrané doma, ve Španělsku.

A možná tohle tažení starých rivalů po národních štacích nakopne k poslednímu potenciálně zajímavému výkonu zdánlivě vyhořelého Josého Mourinha a projeví i ten zájem o některý nároďák, jelikož taky ještě u žádného nebyl. Zkrátka je tu potenciál, že se vrcholné trenérské móresy z Ligy mistrů posunou o stupeň výše, což je nakonec dobrá zpráva. Protože pak je tu ještě možnost, že až se všichni tihle borci nabaží nějakého úspěchu v Evropě, začnou je tahat a přeplácet nároďáky arabské a třeba i asijské. A to už zase bude divné. Teď, teď může být ten peak.