Sice tomu média věnují minimum pozornosti, ale americká válka s Íránem je opět v plném proudu. Američané již několik dní bombardují islámskou republiku, Teherán odpovídá ostřelováním svého okolí. Při sobotním zásahu americké základny v Jordánsku zemřeli minimálně dva Američané, třetí je nezvěstný. Naplnilo se tak očekávání, že memorandum o porozumění z poloviny června, které mělo zastavit boje a vést k trvalému míru, ve skutečnosti nic nevyřeší.

Nejnovější kolo náletů a raketových útoků odstartovali Íránci, když zaútočili 7. července na tankery v Hormuzském průlivu, čímž ho znovu uzavřeli. Vzhledem k tomu, že otevření Hormuzu je momentálně hlavním americkým válečným cílem, USA odpověděly bombardováním. Od té doby nálety neustávají.

Zdá se, že Teherán se přepočítal. Memorandum, které mělo ukončit válku, šlo rozhodně interpretovat jako íránské vítězství. Nejrůznější protiíránské sankce měly být zrušeny, měl být zřízen investiční fond na rozvoj Íránu, o osudu íránského jaderného programu se mělo rozhodovat někdy v budoucnu, o programu výroby balistických raket nebylo v memorandu ani slovo. V podstatě jediné, co Íránci měli udělat na oplátku, bylo otevřít Hormuz, kudy proudí zhruba 20 procent světové ropy. Američané na dohodu kývli v podstatě z jediného důvodu, ze strachu o světovou ekonomiku. Jenže ve chvíli, kdy Teherán brání svobodné mořeplavbě i přes americké ústupky, Washington nemá důvod nějak se krotit. Znovu se vrátil k vojenskému tlaku. Skrze námořní blokádu a bombardování doufá napáchat ekonomické škody a tím donutit Íránce k jednání. V podstatě jde o závod, jestli se dřív zhroutí světové hospodářství, nebo to íránské.

Kdyby Írán znovu nezačal střílet po lodích v Perském zálivu, mohl se nyní těšit z přílivu velice vítaných finančních prostředků a zvýšení prestiže země, která porazila světovou supervelmoc. Proč se tedy rozhodl získané úspěchy zahodit a znovu zahájit válku?

Některé důvody uvádí Vali Nasr v komentáři pro Financial Times. Írán vnímal memorandum jako pouhou pauzu, kterou Američané chtěli využít k obnovení zásob munice a ulehčení světové ekonomice. Věřili, že za pár měsíců započne další kolo. Dále se jim nelíbilo, že vyjednávání mezi libanonskou a izraelskou vládou obcházejí jeho vazala, teroristické hnutí Hizballáh. Teherán se také obával, že ztrácí kontrolu nad Hormuzem. Memorandum status úžiny ponechávalo dost otevřený. „Íránská islámská republika zahájí se Sultanátem Omán jednání s cílem vymezit budoucí správu a režim poskytování námořních služeb v Hormuzském průlivu. Jednání proběhnou také s dalšími pobřežními státy Perského zálivu v souladu s platným mezinárodním právem a svrchovanými právy pobřežních států Hormuzského průlivu,“ zní klíčová pasáž. Írán ji interpretoval tak, že mu poskytuje nějakou míru správy nad klíčovou námořní cestou. USA s tím nesouhlasily a vyzývaly lodě, aby ignorovaly íránské výzvy k registraci. Ty navíc stále častěji využívaly jižní část Hormuzu, která spadá pod Omán. Stále víc lodí tak proplouvalo, aniž nad nimi měl Írán kontrolu.

Navíc ne všichni v Teheránu si přejí uvolnění sankcí. Radikální klerikové věří, že se západními investicemi dorazí i západní dekadence. Islámské revoluční gardy navíc nejsou jen vojenskou silou, ale také ovládají byznysové impérium a případná zahraniční konkurence se jim příliš nezamlouvá.

Teherán věří, že uzavřením Hormuzu může donutit USA k ještě větším ústupkům. Jenže Donald Trump v memorandu vyšel Íránu maximálně vstříc. Další velké ústupky udělat nemůže. Také evidentně měl války dost, ztratil o ni zájem a chtěl hlavně konec. Nejspíš by se opakoval koncept z Gazy, kdy první fáze příměří ukončila boje, druhá fáze, jež měla nastolit trvalé řešení, nenastala, ale k obnově válčení nedošlo. Írán zaslepila vlastní ideologie, znovu zahájil boje a Trump nyní cítí, že mu nemůže věřit.

Rozhodnutí islámské republiky znovu zahájit konflikt lze ale vysvětlit i bajkou o žábě a škorpionovi. V ní se škorpion potřebuje dostat na druhou stranu řeky a požádá žábu, aby ho převezla na zádech. Žábě se do toho nechce, protože se bojí, že ji škorpion otráví. Škorpion kontruje, že to přece není v jeho zájmu. Pokud bodne žábu uprostřed řeky, tak tím odsoudí k smrti i sám sebe, jelikož neumí plavat. Žába tedy vezme škorpiona na záda, ten ji uprostřed řeky uštkne a oba pojdou. Umírající žába se ještě stihne škorpiona zeptat, proč to udělal. Ten odpoví: „Omlouvám se, ale nemohl jsem si pomoct. Takový už prostě jsem.“

Islamistický Írán už prostě takový je. Od islámské revoluce v roce 1979 se snaží o regionální hegemonii, upevnění šíitské formy islámu, zničení Izraele a nepřátelství s USA. Ve chvíli, kdy ucítí, že má trochu navrch, začne střílet kolem sebe.

Co tedy bude dál? Izrael v Gaze dlouho uplatňoval politiku známou jako „sekání trávy“. Pokaždé, když si Hamás začal příliš vyskakovat a střílel rakety, přišla izraelská odpověď, která si zas vynutila klid. Takzvaně se posekala teroristická hamásovská tráva, aby nepřerostla Izraeli přes hlavu.

Dost možná něco podobného nás čeká v Íránu. Neustálé sekání islamistické trávy a udržování íránských ambicí na zvládnutelné míře. Nakonec USA v regionu již něco takového jednou praktikovaly. Po porážce Saddáma Husajna v roce 1991 byla nad Irákem zřízena bezletová zóna. Její vynucování se proměnilo v dlouhou vzdušnou válku. Podle jednoho odhadu mezi lety 1991 a 2003, kdy začala druhá irácká válka, Američané a spojenci bombardovali Irák v průměru jednou za tři dny.

Masakr spáchaný Hamásem 7. října 2023 je také varováním, co se stane, když vám tráva přeroste přes hlavu.

Pokud byl Trump kritizován za rozpoutání války bez rozmyslu a jasného cíle, nyní se stejné chyby dopustil islamistický režim. Totální vítězství nad Amerikou není v jeho silách a i blokáda Hormuzu bude časem ztrácet na síle, jak budou budovány nové cesty k jeho obejití a výrobci ve zbytku světa zvýší produkci. A místo finanční injekce dostane Teherán terapii bombardováním.