Přijet do  Chebu a nestavit se v Retro bufetu na náměstí před Špalíčkem na smaženku, to by si muž, který před chvílí vylezl s elkolem z vlaku, neodpustil. Ne že by to byla taková pochoutka, ale rituály je třeba dodržovat a tenhle k Chebu patří, dát si smaženku, tu vulgární delikatesu chudých. Literáti vědí, že se tím dostavuje tzv. proustovský efekt, stav po zakousnutí do nějaké pochutiny z mládí. Kultivovanému Proustovi k tomu sloužil máslový piškot zvaný madlenka namočený v čaji, nám, hochům ze západu východního bloku, poslouží splácanina vaječniny s hořčicí na rozblemcaném chlebu doplněná cibulí a půlkou umrlé okurky. Kouzlo zavátých let je na chvíli zpět.

Cheb, to je jedno ze dvou tří měst jeho mládí. Když ho ještě zajímal fotbal, tak sem z nedalekého městečka Kraslice jezdil na Rudou hvězdu, která se koncem sedmdesátých let dokopala do první ligy. Z toho měl pubertální mladík velkou radost, přestože fandil týmu, jímž by normálně opovrhoval, jednak kvůli tomu bolševickému jménu a pak proto, že to byl tým ministerstva vnitra, možná by se dalo říci policejní. Možná že to zprvu tak vyhroceně nebral, ale pak se přece jenom radikalizoval, a tak kolem osmnácti už mu to vadilo silně. Jenže žádný jiný tým v první lize poblíž nebyl, tak se musel smířit s tímhle, fandil tedy spíš zdrženlivě, zajímaly ho když tak hvězdy, které tam přijely s jinými kluby, normálně by asi fandil Bohemce, kde hráli jeho oblíbenci, Panenka, Bičovský, Dobiáš, ale aby je aspoň jednou do roka viděl, nezbývalo mu než přát Rudé hvězdě, aby se udržela v lize, což se jí v těch letech dařilo.

Avšak nejen tím byl jeho citový vztah k Chebu navázán. V ještě starší a zasutější vrstvě se nalézal jeho zážitek řekněme erotického charakteru. V raném věku, snad v šesti sedmi letech, se ocitl na přehlídce dívčích pochodujících formací, tedy mažoretek, jejichž festival se v Chebu konal. Nebyl tam samozřejmě sám, byl tam s rodiči, kteří se krátce předtím do pohraničí přistěhovali a asi je zajímalo, co se tady dá vidět. Otce určitě zajímaly nohy. Skrze davy toho moc neviděl, ale občas přece jen zahlédl cosi jako vysoce zdvižená stehna holek navlečených do cirkusáckých uniforem, což na něj udělalo velký dojem. Musel to být tehdy, v tom ušmudlaném, oprýskaném městě, které pár let předtím slezlo hrobníkovi z lopaty, zajisté bizarní zážitek. Protože Cheb a okolí, to byla dlouho poslední štace, opravdový okraj světa, tedy toho komunistického světa, jenž začínal ve Vladivostoku a končil tady v Chebu. Holky vypadaly jak z nějakého amerického filmu, vyhazovaly nohy, v rukách kroutily kužely – a libido pracujících se vzdouvalo a plnilo chebské ulice teskným pachem vilnosti, jenž je v tom městě pořád ještě myslím docela cítit.

V té době, tedy v polovině sedmdesátých let, bylo staré centrum Chebu jakž takž opravené po velké rekonstrukci, jež na poslední chvíli zachránila, co se ještě zachránit dalo. Také Špalíček, který byl tehdy zevnitř úplně vykuchán, takže zůstal už jen skelet, jako vlastně z celého města. Tam asi dětské ucho poprvé slyšelo o Hitlerovi, jenž na ten balkonek přiskákal, když 3. října 1938 přijel do „osvobozených“ Sudet a byl zahrnut jásotem a pozdními květy podzimu a omdlévající dívky v egerlandských krojích byly jen nevinným projevem šílenství, které posedlo místní obyvatelstvo, jehož předci toto bezesporu krásné a pyšné město vystavěli, a oni, idioti, o něj svým stupidním chováním přišli. I když byli jen střípkem v tom obecném německém rauši, takže by bylo divné, kdyby se jich nákaza netýkala. A tak to město přišlo nejen o svou říšskou krásu, již už nepůjde nikdy zcela rekonstruovat, ale hlavně o svoji duši, která zemřela v řevu nadšení nad milovaným führerem.

Dlouho byli nejviditelnějšími obyvateli Chebu – a týká se to i jiných měst českých Sudet – naši milí Romové. Oni už před desetiletími nahradili německé řemeslníky, úředníky, byrokraty, kavárníky a obchodníky v měšťanských bytech v solidních gründerovských činžácích i v historických domech v nejstarších částech města. Jim nebylo možné vyčítat, že jim je úplně ukradený nějaký barokní nebo renesanční portál nebo klenba, že necítí potřebu opravit fasádu nebo proboha zamést chodník nebo, jaká blbost, dát do okna truhlík s pelargoniemi – když to nedělají ani ti čeští gadžové.

Žili si v rozpadajících se kulisách města, kdysi si ho oblíbil Goethe, jenž v jeho okolí spolu s hrabětem Kašparem Šternberkem vykonával své geologické výzkumy, a je jim to šumafuk, stejně ovšem jako většině Čechů, kteří po roce 1945 zničili jeho pomník i dvě pamětní desky. A bůhví, zda tyto milé děti Chebu vědí, jak se zde vlastně ocitly, kdo a proč sem jejich předky přivezl a nastěhoval je do těch velkých studených domů, kde nechtěli bydlet celá léta ani Češi, protože v panelácích, které si nasekali úplně až na dosah historického centra, byla teplá voda, centrální topení a výtah.

V tom městě, kam se muž, který tam teď přijel na kole, celý život vrací, má své oblíbené muzeální atrakce. Vycpaného koně Albrechta z Valdštejna. Je to prý vůbec nejstarší vycpanina ve střední Evropě. Dříve ho měli vystaveného jen tak, stál myslím u vchodu do muzea, nyní je pro jistotu ve vitríně. Chudák koník padl 16. listopadu 1632 pod generalissimem během bitvy u Lützenu, kde měl namále i sám vévoda, jenž dopadl ovšem lépe než švédský král Gustav II. Adolf, ten v ní zahynul. To byla ještě doba, kdy skutečně vést vojska nebyla žádná legrace, a představa, že již ostatně dosti nemocný Valdštejn sedá na tuhle herku a jede vstříc švédské kanonádě, je imponující. Ten „kůň“ připadal muži podezřelý už jako dítěti, pak si přečetl, že při jeho restaurování před pár lety se přišlo na to, že je složen ze tří různých koňů, přičemž se neví, která z těch částí je nejstarší, a tedy vešla v dotyk s Valdštejnem.

Druhou atrakcí je halapartna, jíž byl ubohý Albrecht v tom domě onoho smutného večera 25. února 1634 propíchnut. Jisté je, že to bylo v domě, kde se ubytoval, když den předtím přijel na smrt nemocný do Chebu, snad s úmyslem pokračovat dál do Saska a tam se spojit s císařovými nepřáteli. Tak to aspoň tvrdila habsburská propaganda. Nejisté je, zda vypustil duši v komnatě, která je vraždě nyní přisouzena. Halapartna, již svíral onen irský žoldák Walter Deveroux, je prý pravá. Halena, naznačující, v jaké situaci se Valdštejn právě nalézal, asi nikoli. Nemoc, prý syfilitického původu, mu nedovolila, aby se zúčastnil na chebském hradě pitky, kterou tam organizovali jeho důstojníci, bůhví, zda by o ni stál. To mu nejspíš prodloužilo o nějakou chvíli život, protože jeho nejbližší, Kinský, Illow a Trčka z Lipé, byli propíchnuti na hradě a teprve pak se banda dragounů v císařských službách vydala k domu dole na náměstí, kde těžce odpočíval Valdštejn. Ta scéna byla mnohokrát literárně popsána, na vrcholu umění ční třetí část Schillerovy veletragédie Valdštejnova smrt. Nejaktivnější zabiják Deveroux běží do poschodí, páže nesoucí Valdštejnovi pohár s vínem je propíchnuto, Deveroux si přitom zlomí kord, bere k ruce tu halapartnu, jež je partyzánou též zvána, vykopává dveře a stojí tváří v tvář noční košili. Nezalekne se jí však, přestože ta na něj pohlédne a zašeptá francouzsky „ó milost!“. Ale Ir, nejspíš rovněž francouzsky, pronese: „Ty špatná, stará, křivopřísežná, odbojná šelmo!“ A propíchne noční košili tak, že hrot halapartny vyleze na zádech pod lopatkou. Pyžamo se zhroutí. Cheb vstupuje do dějin mordem největší celebrity své doby. Na začátku dvacátého století pak chebští Němci pořádají tzv. valdštejnské slavnosti, jež se stanou největší akcí svého druhu v Sudetech, možná v celé střední Evropě. Kulturu však časem vystřídá nacionalismus a ve 30. letech už jsou hlavně manifestací německé kulturní nadřazenosti a šovinismu. Ale i tak to muselo být docela pěkné. Takové věci – jako převlékat se do kostýmů a hrát si na dějiny – Němci umí skvěle.

Však se na ně pojede podívat. Muž dojedl smaženku, zapil ji kofolou a vydal se na cestu.