Ve stínu tak zásadních otázek, jako jestli jízda Filipa Turka na zelenou, ale ve sporném pruhu je na rezignaci, se odehrávají takové věci jako střet s Evropskou komisí o naše peníze. Ve hře jsou nové zdroje, které si Komise chce zajistit jaksi navíc pro příští unijní rozpočet. Bývá na sedm let a tento začne rokem 2028. Mezi pěti zdroji, které by pro sebe Komise ráda otevřela, jsou nová srážka ze zisku velkých firem, kdy by do rozpočtu EU odváděly jedno procento nad rámec toho, co už odvádějí do národních rozpočtů. Ve hře je i přesměrování nějaké části peněz, které dnes do národních rozpočtů plynou z hazardu, a které když odtečou do Bruselu, vytvoří v českém rozpočtu příjmový výpadek.

Praze se tyto návrhy, a jednat se bude ještě dlouho, zatím nelíbí. Dáváme tu k dispozici jeden argument, proč být ke Komisi s penězi skoupí. Komise může navrhovat zákonné normy, pozastavovat dotace, dosud měla ovšem relativně málo vlastních peněz. S penězi roste moc, takže by větší rozpočet už dosti mocnou Komisi ještě posílil. Evropská komise není bohužel nestranný orgán, který jen střeží smlouvy, ale už dnes své údajně neutrální nástroje užívá nebo naopak vynechá nikoliv podle pravidel, ale čistě podle své politické úvahy. V těchto dnech a týdnech to můžeme sledovat na příkladu Maďarska. Případ je tak krystalický, že když se chceme vyhnout kritice „proevropské“ vlády, musíme ho aktivně nevidět.

Šéfka Komise Ursula von der Leyenová se přednedávnem těšila z toho, že LGBTQ komunita v Budapešti může na svém gay pride „pochodovat teď už bez obav“. Nový předseda vlády Péter Magyar, který LGBTQ komunitě dává takovou jistotu a který je více „proukrajinský“, se v domácí politice chová v rozporu s tzv. kodaňskými kritérii, což je minimum požadované od země, která má zájem vstoupit do EU, předtím, než Unie vůbec zahájí přístupová jednání. Ke kodaňským kritériím patří v jejich politickém pilíři lidská práva a práva menšin, institucionální stabilita, demokracie a právní řád.

Poslední dvě z těch tří pravidel byla v Maďarsku tento týden Magyarovou vládou doslova pošlapána. Premiér využil toho, že v parlamentu disponuje ústavní většinou, a změnil ústavu. Jednou ze změn je zrušení prezidentského mandátu Tamáse Sulyoka, zvoleného za předchozí, Orbánovy vlády. Dále bylo do ústavy dopsáno, že ústavní soudci nesmějí být starší 70 let, čímž skončí mandát čtyř z patnácti členů soudu včetně předsedy soudu, zvoleného taky ještě Orbánovým parlamentem. Třetí změna omezuje dobu, po kterou může poslanec zasedat v parlamentu, na dvanáct let. Opět má postihnout opoziční Fidesz, jehož zkušenou starou gardu tvoří... stará garda zkušených kádrů strany.

Všechny tři ústavní změny mají společné to, že jsou retroaktivní. I právní laik ví, že retroaktivita je v právu strašný hřích. Za Viktora Orbána Evropská komise zadržovala Maďarsku 36 miliard eur právě kvůli skutečným či domnělým porušením zásad právního státu. Magyar právní stát neporušil, on ho frontálně napadá. Měsíc to avizoval, Evropská komise, v některých jiných případech ochotná vydávat vážná varování, ani nehlesla. V europarlamentu se pravice pokusila vést o vývoji v Maďarsku rozpravu, levice a střed rozpravu nepřipustily. Středem rozumíme Evropskou lidovou stranu, k níž patří jak Magyarova strana Tisza, tak samozřejmě CDU von der Leyenové.

Nedávno Bolek Polívka jako každý správně angažovaný umělec dneška vyjádřil obavu, abychom se v České republice nesunuli slovenskou či maďarskou cestou. Myslel tím samozřejmě Orbána, nikoliv Zora mstitele, který je tam teď. Je neuvěřitelné, jak až neinformovaný lze dnes být při zaujímání hodnotových stanovisek. U Evropské komise neznalost nepředpokládáme, ona mlčí schválně, neboť je extrémně zpolitizovaná. Takový orgán si nezaslouží žádný dodatečný zdroj, zasloužila by naopak sama sankce, které by na ni měly uvalit členské státy. Ale na takový scénář autoři evropských základních smluv nemysleli.