„Pláču a celá se třesu. Mého manžela mobilizovali,“ napsala jedna žena na Threads. Ve svém příspěvku si stěžovala, že neví, co bude dělat dál ani jak sama zvládne platit nájem, protože manžel byl hlavním živitelem rodiny.

Komentáře pod jejím příspěvkem byly různé – od uštěpačných až po laskavé a povzbuzující. Někteří se jí otevřeně vysmívali a ptali se, co ji vlastně tak děsí – zda to, že jejího manžela mobilizovali, nebo spíš představa, že teď bude muset sama platit nájem za byt. Jiní jí radili, aby co nejdříve našla někoho, kdo by pomohl zařídit převelení jejího manžela k jednotce v týlu.

Byla tam však i skupina komentářů, která se zdála snad nejkonstruktivnější. Psaly je samotné manželky a partnerky vojáků. Nechyběla v nich empatie, praktické rady ani obyčejné povzbuzení: prý se na začátku třásly a plakaly všechny. Téměř každá si projde touto etapou, po níž přijdou další – postupné vytváření nové každodenní rutiny typické pro každý pár, hledání vlastních způsobů, jak udržovat vztah na dálku, nově sestavený rodinný rozpočet, nové uspořádání priorit a hodnot a množství dalších změn.

A především přijde jedno zásadní uvědomění: bude třeba