V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

• v čem je dnes vyjednávací pozice Íránu silnější než v roce 2015,
• co podle Juneaua stojí za americkými ústupky,
• jak válka změnila bezpečnostní situaci států Perského zálivu i vztahy s Washingtonem,
• nebo jaké scénáře dalšího vývoje připadají v úvahu.

Zdá se, že memorandum o porozumění odložilo nejspornější otázky zkrátka na později a zároveň s tím stanovilo ambiciózní 60denní harmonogram pro jejich vyřešení. Už dnes přitom vidíme neshody ohledně implementace dohody, prozatím ale stále není jasné, jak striktně chtějí strany závazky z ní vyplývající vymáhat.

Jsou podle vás takové třenice u rámcové dohody normální, nebo signalizují hlubší, strukturální problémy?

Máte naprostou pravdu v tom, že memorandum odložilo složitější problémy jednoznačně na později. Írán a USA našly nejnižšího společného jmenovatele – znovuotevření Hormuzského průlivu a prodloužení příměří.

To ale skutečně bylo to nejsnazší, protože na tom obě strany měly velmi jasný společný zájem. USA chtěly, aby Írán přestal útočit na lodě, a Írán chtěl, aby USA zrušily blokádu. Možná si přály konec násilí z různých důvodů, to ale nemění nic na tom, že se na tom shodly.

Nyní se očekává, že budou takto pokračovat v mnohem složitějších otázkách, kde je docela zřejmé, že se neshodnou, včetně íránského jaderného programu. Vy jste zmínila, že 60denní lhůta je ambiciózní, podle mě je ale zcela nereálná.

Od prvního příměří v této válce, které vešlo v platnost 8. dubna, trvalo jen dosažení memoranda o porozumění 70 dní. A to byla ta nejjednodušší část. Představa, že mnohem složitější témata se vyřeší za dva měsíce, je naprosto mimo a myslím, že to i všichni zúčastnění chápou.

Obě strany řekly, že v případě potřeby se lhůta prodlouží, a já věřím, že minimálně ze začátku to půjde bez větších obtíží. Zda to ale povede k dohodě, těžko říct.

Vyjednávání o jaderné dohodě, kterou známe pod zkratkou JCPOA, za Baracka Obamy trvalo dva roky. Kontext se navíc od té doby dost změnil. Írán v té době vyjednával tvrdě, ale dobře vnímal zranitelnosti na své straně. Dnes má pocit, že má navrch, protože vnímá, že válku vyhrál.

Bude proto ještě neústupnější než dřív.

Obsah memoranda se zdá být relativně jasný: příměří, a to i v Libanonu, žádné jaderné zbraně, otevření Hormuzského průlivu, zmírnění sankcí a porozumění, že později nepřibudou žádné další podmínky.

Od té doby se ale znovu začaly diskutovat íránské zásoby balistických střel, vývoz vysoce obohaceného uranu a další otázky, které stojí mimo rámec této dohody.

Je to jen hra pro veřejnost, nebo se obě strany nikdy ve skutečnosti neshodly na tom, co bude do jednání zahrnuto?

Odpovím vám, že nevím, protože takové informace nejsou veřejně dostupné. To, že se ve skutečnosti neshodly, by mohlo být věrohodné vysvětlení, ale my to zkrátka nevíme.

Írán dal jasně najevo, už i v minulosti, že jeho raketový program, výroba dronů a podpora členů „osy odporu“